UŽ STAČÍ..!

27. března 2017 v 19:53 | Alice |  Téma týdne
Zdravím všechny čtenáře.
Na úvod bych ráda řekla, že tento článek nemá být vybrečením si, respektivě má, ale s tím, že si uvědomuji, že nejsem žádná chudinka a že je na světě spoustu lidí, kteří to mají mnohem těžší.
Zároveň jsou ale lidé, kteří jsou na tom podobně nebo trochu lépe, a pro ty, nechť je toto mementem, připomínkou, aby si vážili toho, co mají.
Takže, ještě jednou. Zaplať pán Bůh, nikdo mi neumřel ani vážně neonemocněl, takže je v podstatě všechno v pořádku. Já jen mám pocit, že mi osud dává až moc zkoušek ohněm.

Milý osude nebo cokoliv, co to tu řídí.
Mám pocit, že už stačí, nemyslíš Že těch zkoušek bylo na těch skoro 21 let dosti, že už by mělo teď vše vycházet.
Jedna známá mi řekla, že mi jsme takové trubky, co si na začátu vybrali hodně špatnou a trnitou cestu a dokud udělají něco zásadního, tak se nikdy z většného sladu špatných události nevymotají. Ona na Tebe věří víc, víš? Ale začínám se bát, že má pravdu.
Začal jsi pěkně v děství. Jo jasně, dát mi levé ruce byl úžasný nápad na to mi ukázat, že život není peříčko a že všichni na mě nebudou dělat ťuťuťu. Ale co si budeme říkat, mohl jsi mi dát alespoň nadprůměrnou inteligenci, aby perfektní známky vyrovnaly tátův vztek a řev, kdykoliv jsem něco rozbila či upustila.
Potom jsi hned navázal rozvodem, taky dobrý, chápu. Rodiče se k sobě absolutně nehodili, teď zpětně nechápu, jak spolu mohli tak dlouho vydržet. No ale vkládat oběma do úst, že má raději toho druhého, když tam chci být na víkend a tím mě procvičovat pravidelně v matice, abych rozpočítali strávené na vteřinu, jsi nemusel. Mohl jsi mě udělat hluchou, když jsi navzájem vyřizovali škaredá slova. No mohl, no..
Ani jsi mě nenechal si zvyknout na nálady obou a hodil jsi mě do osmiletého kolektivu lidí, kteří byli na mě moc dokonalí. Pubertální pražští gypláci, každý oplývající minimálně jedním supertalentem a dlouhým seznam party, který musí zvládnout. Takhle, mohl jsi mi tam dát někoho jako já, ne? Alespoň jeden by se tam našel..
Zpětně vím, že to byla chyba spíše ve mě, nebyli to vůbec špatní lidé a občas ukázali tvář, která se byla ochotna bavit s holkou, co nepije alkohol a neumí žádný sport ani hrát bravurně na žádný hudební nástroj. Nevím, jestli jsi mi něco udělal s myslí nebo je to má chyba, každopádně až teď, v jiném městě, v jiném kolektivu se mi po nich moc stýská, až teď vím, že byli fajn.
Až teď, když se ukázalo, že může být hůr. Omlouvám se, že budu ošklivá, ale ani na vysoké škole jsi se moc nepřekonal. Vůbec. To se tam nemohla najít alespoň jedna holka, která by se mnou promluvila víc jak ahoj nebo dáš mi opsat zápisky Vážně? Víš jaké to je proklouzávat chodbami jako nejvtěší looser, na vejšce? Na střední se s tím dá počítat, ale tady..
Ruku na srdce, já za to tolik nemůžu. Holky se tunebaví o ničem jiném, než o youtuberech, novch lacích či tom, jak se včera vyspali s klukem z baru, i když jsou dlouhodobě zadané. Promiň, to bych se musela hodně přemáhat a asi po večerech studovat příručku pro slepice, abych s nimi dokázala držet krok.
Už by bylo moc si stěžovat na to, že pracovní kolektiv by alespoň mohl být ok, alespoň tam by mi nikdo nemusel nadávat (třeba za to, že jsem špatně udělala nástěnku).
Suma sumárům? S rodiči si moc nerozumím a asi nikdy nebudu. Jezdím tam s povinnosti a vůbec nemám, co jim říct, co s nimi dělat. Ale mám je samozřejmě moc ráda. Kamarádi až na dva, co jsou na jiné škole na jiném městě (s těmi jsem se paradoxně začala bavit po odchodu z gymplu), nic. Koníčky? Žádné. Pracovní kolektiv? Vše špatně. Takže díky no.
Jedno ti nechat musím. Tetu a Kubu. To se ti povedlo. Teta je někdo, kdo mi rozumí, je na stejné vlně. Ale, kámo, zase si nefandi, je daleko a v každodenním kontaktu nejsme..
Vzdávám se, Kuba to vyhrává. Uznávám. Bez něj.. Nevím. Bez něj bych asi udělala svůj dávný sen odstěhovat se daleko daleko a začít úplně znova. S čistým štítem. Za něj ti budu do smrti vděčná.
Ale stejně, pokud by se našlo více zpřízněných duší a méně lidí, kteří do mě budou pořád hučet, jak jsem špatná, nebudu se zlobit, víš?
Tvoje,
Alice
 


Komentáře

1 Ortie | Web | 27. března 2017 v 20:47 | Reagovat

Každý si někdy potřebuje vylít srdíčko a dostat to špatne ze sebe a tobě se to povedlo, tak že se to dalo i hezky číst...

2 Alice | Web | 27. března 2017 v 21:17 | Reagovat

[1]:Díky :)

3 Siginitou | Web | 27. března 2017 v 21:19 | Reagovat

Znám to. Je to hrozné. Takhle podobně se životem babrám už 22 let a je to unavující a skličující.
A neboj, každý občas potřebuje tohle ze sebe dostat, a od toho máš blog ne? Tady tě určitě všichni podrží, jako mě. Nebýt jich, vás všech, spoustu věcí bych si neuvědomila :)
S rodiči to znám, mám to podobně, až na to že já žiji s mámou a neustále tak mám předhazované mé neúspěchy, chyby a vše. Je to děs. Přátel moc nemám, o to víc si jich vážím.
Já do tebe rozhodně hučet že si špatná nebudu. Já ti přeji aby byl život pro tebe lepší a aby ti bylo lépe.
A krásně se to četlo, jdou z toho cítit tvé emoce.

4 Lukáš | Web | 27. března 2017 v 23:23 | Reagovat

Nejsem si jistý, co k tomu říct. Jak už bylo řečeno, každý si někdy potřebuje vylít srdce, to je v pořádku. Je mi líto, jak tě osud takto neustále trestá, ale pokud už chceme být fatalisté, tak zbývá věřit, že to všechno je z nějakého důvodu a že v budoucnu to všechno bude ještě lepší. Jsem si jistý, že teprve časem se možnosti otevřou a konečně ti vynahradí těch jednadvacet let, co se k tobě choval špatně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama