ROZBREČELA JSEM SVÉHO KLUKA

13. března 2017 v 9:35 | Alice |  Zápisník jedné...
Zdravím všechny čtenáře.
Tlesk, tlesk, tlesk. Nebo spíš plesk, plesk, plesk. Zasloužila bych si pár facek, fakt…
Poslední dobou prožívám těžší období. Ta doba je na můj vkus až moc dlouhá, ale to je v moci někoho jiného tam nahoře. Asi je to spojeno s již zmíněnou psychoterapií, protože dloubat do sebe nikdy není nic fajn.
A tak mám dost často brečící záchvaty. A včera se mi povedlo brečet natolik, že brečel i Kuba. Plesk!



Nijak o sobě netajím, že jsem hypersensitivní (čti: hysterická citlivka). Také o sobě vím, že jedním z hlavních polínkem do požáru citlivosti je, když se jedná o mou schopnost, dovednost. Takže brečím, když se mi nepovede jídlo, zkouška, řízení.
A to se přesně včera stalo. Autoškolu jsem prolezla s úsměvem, měla jsem milionového učitele, který neuměl zvýšit hlas, vše bylo na pohodu,, hlavně, že nejsme mrtví. Zkouška byla trochu v nervu, ale napoprvé. Potom začalo temné období mé řidičské kariéry. Začala jsem jezdit s tátou a to bylo peklo. Křik, šahání do řízení, všechno špatně, o vteřinu dřív bliknr, o 5 km/h více.. Vzdala jsem to hned na začátku. Pak mé chabé řidičské sebevědomí povzdychla babička, která začala jezdit se mnou a potom mi půjčovala auto, abych si jezdila kolem našeho bloku, což jsem se naučila nejvíce.
No, jenže pak jsem se přestěhovala mimo rodné město na studiích. A samozřejmě bez auta, takže jsem zapomněla i to pár, co to jsem uměla. No a konečně k jádru věci: Kuba mi nabídnul, že když už spolu bydlíme, že by jeho auto mohlo být vlastně společné, abych na něm nebyla závislá a sjela si na nákupy, po městě, později třeba i k rodičům.
Za prvé, velice cením, že mi chce on, chlap, muž, řidič, chce půjčit své první, nejlepší auto, svého miláčka No2 (možná 1). Tak jsme začali trénovat a já nenabourala. Jenže. Jsem zvyklá na benzín a tohle je plyn a tam spojka funguje jinak. A to mu vadilo, ale řekl to mile.
Jenže mě to vrátilo zpět do minulosti a rozbrečela jsem se. Docela klasika, no. Jenže.. Kuba za mnou přišel a hladil mě.. Já jsem mu jemně řekla, ať si jde hrát na PC, nechtěla jsem, aby mě viděl. Jenže on byl neústupný. A najednou, jako když luskne, se stulil do klubíčka a přestal se se mnou bavit. Poté jsem ho našla na gauči, brečícího..
Důvod? Že ho mrzí, že mi nedokáže pomoct. Že ho bolí, když brečím. Že chce, abych byla šťastná. Do chvíle, kdy jsem nevěděla, proč se se mnou nebaví, byla jsem trochu naštvaná, nechápala jsem. Od doby, co jsem se to dozvěděla, bylo mi to strašně líto, ale byla jsem hrozně šťastná. Člověk by nikdy neřekl, jak výjev dvou plačících milenců házející kolem sebe kapesníky, může být pro někoho symbolem posilnění vztahu.
A tak to bylo přesně pro mě. Najednou jsem měla pocit, že máme k sobě ještě více. Že mám vedle sebe muže, kterému na mně záleží, který mě miluje, který se mnou chce být při dobrém i zlém. Stejně tak to cítím já.
Vaše,
dojatá a rozněžnělá,

Alice
 


Komentáře

1 Lukáš | Web | 14. března 2017 v 17:24 | Reagovat

Pár facek by sis rozhodně nezasloužila! Naopak je to opravdu krásné. Jde vidět, že mu na Tobě velmi záleží, a právě tímto "gestem slabosti" se to projevilo ve velké míře. Je až k neuvěření, jak dokáže taková prkotina právě posílit vztah. :)

2 Alice | Web | 14. března 2017 v 19:47 | Reagovat

[1]: Souhlasím naprosto s tím, že je to krásný projev toho, že mu na mě záleží a že je to zázrak, jak tohle dokáže obrovsky posílit vztah! :)

3 Siginitou | Web | 15. března 2017 v 19:54 | Reagovat

Taktéž naprosto souhlasím.
Někoho takového bych taky někdy chtěla :)

4 Alice | Web | 15. března 2017 v 20:32 | Reagovat

[3]: Určitě se něco někdy najde :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama